EXPEDICE APALUCHA 2020
Expedice Apalucha začala kolem osmé hodiny ráno v Úvalech na nádraží. Ženy se jely přesvědčit, zda opravdu odjedeme. V jejich tvářích byla vidět směs různých emocí. Nakonec pocit krátkodobé svobody vyhrál nad strachem o život svých dětí
a nechaly nás nastoupit do vlaku. Jako pak ještě mnohokrát jsme si převzali úkoly, rozdali kompetence a odpovědnost. Naložili kola i děti a odjeli vstříc novým dobrodružstvím. Vlak jel na Hlavní nádraží v Praze, kde je možné si koupit pivo na cestu
a někteří z nás tak učinili. Trochu paradoxně jsme ve vlaku s dětmi obsadili tichou zónu. V Praze Vysočany přistoupil poslední člen cyklistické skupiny.
V Mnichově Hradišti jsme nasedli na kolo a vydali se plni optimismu na cestu do kempu. Dle původního plánu jsme měli jet cca 10 km. Kvůli navigačním nesrovnalostem jsme si minimálně o 2 km cestu prodloužili. Cesta nebyla vůbec tak idylická jak jsme si ji vysnili, prodírali jsme se houštím a vysokou trávou. Postupem času jsme víc tlačili dětská kola než, že bychom
si užívali vítr ve vlasech. Všechno se změnilo ve vsi Zásadka kde jsme se potkali s našim doprovodným týmem a zastavili jsme v místní putyce. Dočerpali jsme tekutiny a zažehnali hlad a vydali se na druhou část cesty. Na rozdíl od první poloviny, kdy mnozí z nás ztráceli trpělivost v potu pod rozpáleným sluncem a zamýšleli se zda tohle mají zapotřebí, druhá polovina cesty byla z kopce po příjemné cestičce krásným lesem ve stínu pod vzrostlými stromy. Když jsme dojeli do kempu uvítal nás pohled na krásný rybník zasazený z jedné strany do lesa a z druhé strany vykukujících skal Českého ráje.
Hned po ubytování, jsme se vrhli do vln Komárovského rybníku. Všichni si užívali malého vítězství a nikdo nečekal co přijde později. Od nikud přišly černé mraky, začaly se ozývat hromy, zvedal se vítr a bylo jasné, že bychom se měli schovat. Průtrž mračen která přišla, by se dala intenzitou hravě srovnávat s hurikánem nebo jinými tropickými bouřemi. Jak rychle to přišlo, tak to odešlo. Zbyl jen pohled na vyvrácený strom, který rozpůlil jednu z chatek opodál a odřený loket jednoho z nás který vyzkoušel improvizovanou bahenní skluzavku zatímco přebíhal z jedné chatky do druhé.
Večer jsme si splnili klasické povinnosti, které k obdobným akcím patří. Rozdělat oheň, opéct buřty, uložit děti, zpívat s kytarou a popít nějaký ten alkohol.
Ráno jsme se probudili do zataženého dne. Dozvěděli jsme se, že někteří z nás chrápou tak, že žít s nimi pod jednou střechou není myslitelné. Dali jsme si snídani a nechali si hrát děti v dešti. Ve výhodě byli ti z nás, kteří neváhali obětovat drahocenné místo v zavazadle a vzali dětem holinky.
Když déšť ustal vydali jsme se na pěší výlet na hrad Kost. Kdybychom si to chtěli udělat jednoduché, tak bychom si zákonitě museli vybrat jiný cíl. Spousta dospělých by dělalo cokoliv jiného než šlapat 8,5 km tam a 8,5 km zpátky, ale my i přes vysokou pravděpodobnost, že některé dítě nám skončí za krkem jsme se na cestu vydali. Naštěstí kolem cesty bylo hodně borůvčí plného sladkých plodů. Po cestě jsme dětem povídali zajímavé historky ze života a díky tomu děti zapomněly, že se jim nechce šlapat. Když už nás nenapadaly publikovatelné historky z našeho života, vydali jsme se za poznáním a snažili se převykládat staré pověsti české. Nezastihli nás žádné nepříjemnosti a tak jsme po 3 hodinách dorazili do cíle. Dali jsme si oběd v hradní restauraci a vydali se na cestu zpět. Po cestě jsme si odpočinuli u stavění domečků pro skřítky.
V kempu jsme se rozdělili na dvě samostatné skupiny. Jedni zůstali v našem kempu, druhá skupina se vydala na dobrodružnou výpravu do jiného kempu s příznačným názvem Nebe. Večer jsme s dětmi hráli hry, zpívali a hráli na kytaru. Družili jsme se s ostatními obyvateli kempu. Co si budeme nalhávat byli jsme trochu celebrity. Často jsme slyšeli z hloučků věty jako: „to jsou ti tatínci“ , různě na nás lidi pokyvovali hlavou nebo za námi rovnou přišli a vyjádřili podporu.
Poslední den jsme se probudili do krásného dne a vydali se na cestu zpět. Protože si všichni pamatovali, že poslední 4 km byly z kopce, tak bylo všem jasné, že pokud zvolíme stejnou cestu opačným směrem, pojedeme 4 km s dětmi do kopce. Rozhodli jsme se pro jednodušší, ale nebezpečnější cestu po silnici. Byla to dobrá volba, protože vzdálenost, na kterou jsme první den potřebovali s odpočinkem asi 5 hodin, na cestu zpátky stačilo 2 a čtvrt hodinky. Díky tomu nám zbyl čas na oběd v příjemné restauraci naproti nádraží, kde nám dali samostatný salonek.
Po jídle jsme šli čekat na vlak. Aby nám děti nudou nevybuchly, skákali jsme panáka, sbírali šišky, které jsme následně použili jako střelivo při střelbě na terč ( odpadkový koš) a nakonec hráli „cukr, káva, limonáda“. Když přijel vlak tak jsme bez větších obtíží nastoupili a vydali se na cestu zpět. Víkend si vybral svou daň a děti i tatínci postupně odpadli. Jen pár z nás zůstalo vzhůru celou cestu. Na Hlavním nádraží v Praze jsme nasedli na kola a dopravili se na Masarykovo nádraží odkud nám jel vlak do Úval. V Úvalech jsme si dali zmrzlinu a vydali se na poslední cestu do Horoušánek.
Tím by mohl tento příběh skončit, ale ten pocit sounáležitosti a společné zážitky nás natolik stmelili, že se nám nechtělo loučit a šli jsme ještě k jednomu z nás na pivo. Na překvapeních je blbý, že občas nevyjdou. Když jsme popíjeli asi druhé pivo zazvonil telefon a dozvěděli jsme se, že na nás čeká asi hodinu uvítací výbor žen v cílové destinaci. Naštěstí máme svaté ženy a přišly za námi. Tak jsme si na rozloučenou zapálili poslední táborák, opekli buřty, popili trochu alkoholu a vyprávěli co se nám za víkend přihodilo.
Na expedici se prostřídalo 9 tatínků a 14 dětí. Jádro, které absolvovalo celou cestu tvořili 4 taťkové a 7 dětí.